Tato tvorba vznikala v oblasti jižní Francie a byla psána v okcitánštině, tedy lidovém jazyce, který přes nepřízeň osudu přežil až do současnosti v pěti spisovných variantách. V básních vzdávali trubadúři především hold krásným ženám a stali se tak vlastně zakladateli evropské dvorské lyriky. Žena se v jejich obraznosti stávala symbolem jemnosti, dobroty a vznešenosti a právě i z tohoto důvodu můžeme v těchto básních rozlišit první náznaky mariánského kultu. Texty dostávaly často písňovou podobu a brzy zdomácněly především na urozených dvorech, kde jim naslouchaly družiny velmožů. Po formální stránce vynikaly trubadúrské verše přesně stanoveným počtem slabik a rýmovou shodou. Básně jsou do české verze převedeny v dnes již klasických překladech Emanuela Frynty a Petra Kopty. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze