Druhá samostatná sbírka veršů českého básníka, výtvarníka a publicisty obsahuje stručné reflexe životních pocitů, postřehů a dojmů. Ondřej Tuček se v této sbírce jeví jako pozorný pozorovatel drobností a maličkostí, s nimiž se setkává při náhodném putování světem, přírodními scenériemi, městy a obcemi. Dokáže ho okouzlit třeba "záplatovaný" chodník v Mánesovce, padající chmýří či úprk podivného animálního společenství do bezpečí, na druhé straně uvažuje nad tíživou samotou krajiny, nad časem plynoucí řeky, nad tichem osvětlených ulic. Básník objevuje v poetických tvarech i pražské reálie, představuje most Legií, Strossmayerovo náměstí, Letenské sady na podzim, žižkovské činžáky nebo i bohnickou léčebnu. V autorových verších často zaznívá smutek a bolest, jindy zase konejšivý klid, který je ale najednou prolomen záměrně rušivým podnětem: stane se tak třeba ve chvíli, kdy do ticha noci náhle "velmi silně štěbetalo vodní ptactvo". Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz