V ranějším listu Simplicianovi odpovídá čerstvý biskup hipponský svému příteli na dotazy po výkladu problematických míst v listu Římanům; kde apoštol Pavel komentuje vyvolení Jákoba před Ezauem, aniž by tito dva se o to zapříčinili svými skutky, jako boží vůli a božský plán se stvořením. Augustin se ho přidržuje a tvrdí, že lidé zatracení a špatní slouží jako výstraha těm vyvoleným, což neznamená (podle něj), že bůh je nespravedlivý, protože všichni lidé jsou pod dědičným hříchem určeni k zavržení a milosrdný bůh si jich několik vyvolil, protože miluje vlastní stvoření a chce si ho uchovat. Tak se doktor milosti, jak je Augustin přezdívaný, dostal až k predestinaci, o které tvrdí, že je božským tajemstvím a tudíž je nepochopitelná. Pozdější spis O milosti a svobodném rozhodování je také listem, a to severoafrickým mnichům, kteří byli znepokojeni zprávami, že Augustin nepřiznává člověku svobodnou vůli. V dopise se tuto mýlku - vzniklou Augustinovým bojem proti Pelagiovi, který lidské svobodě přikládal ve věcech spasení přílišnou důležitost - snaží vysvětlit odmítnutím obou extrémů tj. soběstačnosti lidské vůle a naprosté její podřízenosti bohu, tvrdíc, že bůh stvořil celé universum a tak i lidskou vůli a tím jí je nadřízen a napomáhá svobodné vůli v hledání dobrého. I když Augustinova teze o předurčení nebyla nikdy církví přijata, protože se očividně věší v oprátce vlastního ocasu, její přínos teologii je dalekosáhlý. Z hlediska nauky o milosti jsou však tyto Augustinovi spisy pro církev stěžejní. Kniha je pěkně udělaná, s biblickými odkazy na okrajích a s vysvětlujícím úvodem. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze