Vítězstvím mičurinského učení nad weissmann-morganovskou theorii dědičnosti započal velký nástup na potření idealistické virchowiánské dogmatiky, která stagnovala velkou část biologie. V květnu 1950 na moskevské konferenci biologického odděl. Akademie věd SSSR vybojovala prof. O.B. Lepešinská uznání svému pokrokovému učení o buňce, jímž prokázala neplatnost these Rud. Virchowa a jeho stoupenců o nemožnosti existence života mimo buňku, z níž prý může vzejít nová buňka. L. experimentálně dokázala, že nové buňky vznikají také jako výsledek vývoje živé hmoty bez buněčné struktury, čímž byla též potvrzena správnost Engelsova předpokladu. Přítomná přístupně psaná brožura seznamuje čtenáře "především se základními biolog. pojmy, dále s historií buňky a s různými staršími theoriemi o jejím vzniku a o vzniku života vůbec, a konečně se životem a objevy profesorky Lepešinské a s jejími boji za uznání nové theorie". Z této theorie vyplývají důsledky pro celou oblast biologie, v lékařství pro léčení ran a novotvarů a ve fysiologii jsou jí nově osvětleny starší objevy prof. N.I. Zazybina o inervaci nebuněčné hmoty. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR