Měl jsem trošku jiné dětství než ostatní. Uměl jsem bruslit ve dvou letech. Popularitu jsem získal v šesti. V deseti jsem rozdával autogramy. V jedenácti o mně napsali článek a v patnácti jsem účinkoval ve třicetiminutovém televizním pořadu. Stal se ze mě profík, ale přitom jsem ještě pořád chodil na střední školu. Cožpak všichni otcové stříkají uprostřed zimy dvorek, instalují světla, napínají sítě a hrají hokej od rána do večera? Hraje kterékoliv dítě lakros, baseball, hokej, pozemní hokej a běhá přespolní běh najednou? Vždycky jsem si myslel, že ano. Vlastně od chvíle, kdy jsem na to začal myslet, jsem už s tím nikdy nepřestal. Cítil jsem se prostě jako nejšťastnější dítě v Kanadě. Dokud mi nebylo asi dvanáct. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem nejNEšťastnější. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU