Kniha obsahuje semiotické a jazykovědné studie z let 1966 - 1999. Na různých kompozičních postupech autor ukazuje pozvolné překonávání surrealistického slovníku v díle Bohumila Hrabala, které vyúsťuje v bezprostřednost a niternost, jež je charakteristická pro lidovou slovesnost. Na polemice manifestu Slovo k mladým rozebírá okolnosti a důvody, které vedly k programu Bednářova nahého člověka a charakterizuje existenciální tvorbu Zdeňka Urbánka. Vaculíkův Český snář je Karfíkovi vzorem k vysvětlení románu deníkového typu. Tvorba Skupiny 42 a poetika Jiřího Koláře je srovnávána s východisky, která stála u zrodu skupiny a která Kolář později převzal jako svébytný umělecký názor přeměňující slovo ve výtvarný obraz za pomoci experimentálních technik roláží, muchláží, atd. Předposlední stať je věnována autorům, kteří vstupovali do literatury v 50. letech a prosazovali tzv. program poezie všedního dne - M. Florian, M. Holub, K. Šiktanc, J. Šotola. Závěrečná stať krátce pojednává o Brouskovi, Šrutovi, Topinkovi, Wernischovi a jiných, kteří v 60. letech přinášeli do literatury imaginaci a zhuštěnou výpověď básnického světa. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze