Roman Szpuk sám sebe považuje za poetického divocha nebo lesní bytost (homo silvaticus), která je neustále nucena putovat krajinou. Nepřekvapí proto, že některé své básně píše Roman Szpuk za chůze, když stoupá v nočních hodinách na vrchol Boubína nebo se toulá zimními šumavskými lesy. Inspiraci poskytuje Szpukovi i samota na meteorologické stanici na Churáňově, kde pracuje jako pozorovatel počasí a zároveň sleduje i okolní krajinu. Právě tento dokonalý soulad s přírodou umožňuje autorovi, aby ve svých posledních pracích vzdal hold šumavskému regionu, místu, které v něm probouzí tvůrčí představy a k němuž se cítí být již navždy připoután. Do této kategorie lze zařadit i Szpukův nejnovější soubor Chrámová studně, do něhož vložil téměř 85 básní, napsaných na malém prostoru a s poměrně jednoduchým výrazem. Každý z těchto textů doprovází i stručná poznámka, která vysvětluje, kdy a za jakých okolností jednotlivé verše vznikaly. Děje se tak za soumraku i za svítání, pod sluncem i pod hvězdami. Autor prostě všude a za jakýchkoliv podmínek nalézá prostor pro meditaci, která mu napomáhá pochopit přírodní zákonitosti a tím i duchovní hodnoty lidského života. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz