Básník Jiří Staněk, představitel tzv. mezigenerace, podává ve vypjatých reflexích osobitou interpretaci citového vztahu mezi stárnoucím mužem a dívkou téměř o čtvrt století mladší. V devatenácti textech se autor ohlíží za tímto jakoby neuchopitelným a pro něho pořád neuvěřitelným příběhem, v němž vzpomíná na bytost, o níž se dokonce domnívá, že seslal mi ji Bůh a odmítnout ji by byl hřích. Staněk promítá obraz své lyrické hrdinky téměř do všeho, vidí její oči o svatojánské noci tisíci hvězdami navýsost rozjitřené, pozoruje její odraz v deskových malbách karlštejnské kaple svatého Kříže, vnímá její vnitřní jas, který kole sebe šíří, jistá si sama sebou. Staňkovy verše jsou podány drásavým, svébytným básnickým jazykem s otevřenou, až živočišnou výmluvností a s neskrývaným erotickým podtextem na jedné straně, na druhé z nich zaznívá i smutek nad tím, že nic nemůže být definitivní a i proto je zprostředkovatel tohoto děje nucen konstatovat, že byl jen pouhým zrcadlem vášně / o níž byl ... vyprošen a požádán. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz