Paul Heyse patří mezi autory, u nichž poezie v jejich žánrově pestré tvorbě rozhodně nehrála hlavní úlohu. Přesto však jeho lyrika dodnes zaujímá významné místo nejen v oblasti německy psané literatury, ale i v evropském písemnictví. Inspiraci ke svým veršům Heyse hledá už v dobách svých italských studií, kdy věnuje velkou pozornost jak bohatým kulturním dějinám této země, jež proslula jako jedno z hlavních center antického umění, tak i třeba tradicím trubádúrských písní, s nimiž se zde také seznamuje. Návaznost na tyto formy vede pak Heyseho k uplatňování estetických principů, k obdivu ke kráse a k potírání všeho, co může zavánět ošklivostí a hnusem. I proto autorovy verše, komponované ponejvíce v rýmovém schématu, z něhož obzvláště vynikají sonety, jsou psány s čistým a průzračným výrazem. Právě v něm je obsažena snaha po vyjádření jeho vnitřního světa, který se často mění v kolbiště bolestných nálad, smutku a rozechvění, na druhé straně ale obsahuje i radost a povznášející pocity z přírodních motivů. I tímto postojem Husye dává najevo odmítnutí všech zásadních moderních proudů a směrů, které v jeho době vznikají a pronikají do povědomí veřejnosti - namísto toho svěřepě lpí a trvá na zachovaní klasických formálních postupů. Zdroj anotace: Národní Knihovna ČR