Prastaré otázky týkající se lidské „přirozenosti“, neboli nátury, povahy byly donedávna předmětem úvah a spekulací. Jak se morálně rozhodujeme? Jsme spíše dobří nebo zlí? Proč jsme tak vražedně útoční a současně tak neuvěřitelně altruističtí? Proč spolupracujeme i s lidmi, kteří nejsou našimi příbuznými? Co se nám děje v hlavě, prožíváme-li něco jako zrakovou krásu nebo jako hudbu? Jak poznáme, že je člověku s nímž jsme dobře nebo zle? Jak je možné, že to s ním dokážeme prožít? A jak vůbec poznáme, že druhý člověk má také vědomí? Proč jsou někteří lidé tak bezcitní a otrlí jakoby neměli srdce? Co je sebeuvědomování? A proč vlastně máme tak velké mozky? Jak jsme si vytvořili jazyk? Jaká je povaha náboženství? V posledních letech se tyto otázky staly předmětem empirického výzkumu, který tvoří testovatelné hypotézy. Jejich společný jmenovatel se nazývá „sociální mozek“ – funkční systémy mozku, které řeší sociální problémy. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz