Studie představuje nástin vývoje české sociologie do roku 1948, členěný na období do etablování sociologie jako samostatné univerzitní disciplíny (G. A. Lindner, T. G. Masaryk, katoličtí sociologové), období Masarykových žáků, kteří sice etablovali katedry sociologie, avšak empirické sociologii se věnovali jen částečně (I. A. Bláha, E. Chalupný, J. Král), a konečně na období třetí předmarxistické sociologické generace, skutečné praktikanty této disciplíny, rozčleněné na „brněnskou“ a „pražskou“ sociologickou školu. Podrobněji jsou charakterizovány dosud málo známé dějiny české sociologie v období druhé světové války, nástin končí sledováním její krátké poválečné existence a likvidace po roce 1948. Kromě tohoto velice předběžného nástinu studie na základě archivního výzkumu přináší základní informace o sociologických pracovištích, vědeckých společnostech a odborných či popularizačních časopisech. Z vysokoškolských pracovišť byly nejdůležitější sociologické semináře na pražské a brněnské filosofické fakultě, které existovaly v meziválečném období a byly obnoveny po druhé světové válce (do roku 1949/1950), dále Svobodná škola politických nauk (1928–39) a Vysoká škola politická a sociální (1945–49, resp. 1953). Další významná sociologická pracoviště představovaly mj. Státní úřad statistický, Sociální ústav a v letech 1946–50 Československý ústav pro výzkum veřejného mínění. Na formování české sociologie se výrazně podílely i vědecké společnosti, z nichž nejdůležitější byly Masarykova sociologická společnost (1925–48, resp. 1950), vydávající časopis Sociologická revue, a (zprvu formálně neorganizovaná) Společnost pro sociální badání (založená 1937), vydávající časopis (Sociologie a) Sociální problémy. Práce je doplněna soupisem a základními charakteristikami archivních fondů českých sociologů působících do roku 1948 a přílohami vztahujícími se k vývoji institucionálního zázemí české sociologie. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU