Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné vody. Bigbít, první etapu muzikantského života sourozenců Ulrychových, vzala voda před více než třiceti lety. Sice se názvuky Petrova rockového komponování vracely na některých pozdějších nahrávkách (Tichý hlas), ale vnější a živá muzikantská podoba jeho hudby byla jiná. Kytara, housle, cimbál, basa. Spontánní příklon k lidové tradici. Jenže nikdy nebylo možno považovat Hanu a Petra Ulrychovy, stejně jako jejich skupinu Javory, za folklor. To by nepřijali ani oni sami, ani folkloristé. Protože nad pletivem cimbálových notiček se stále vznášely hlasy - Hanin i Petrův, prozrazující poprockový původ. „Někdy nám říkají, že zpíváme lidové písně, jindy nás řadí do folku, ale my jsme pořád především popík,“ říkal mi Petr Ulrych nejednou. A nemyslel to sebeshazovačně, stejně jako já jsem to tak nevnímal. Kdybychom měli v Čechách a na Moravě víc takového popíku! Vím, že v Petrovi i po těch desetiletích s cimbálovými Javory doutnala stále jiskřička touhy vrátit se ještě jednou k bigbítu, který byl jejich životní odpalovací náloží po cestě na hvězdnou dráhu v šedesátých letech. K jeho energii i průraznosti. Jsem rád, že se odhodlal a udělal to. Javory Beat není krokem do stejné vody, je to znovunapojení na prvotní pramen, je to táž řeka. Ale ne bystřina, skákající po kamení vysoko v horách, nýbrž hutný proud v údolí. Má sílu, energii a tah. K přímořské deltě je ještě daleko... Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU