Po roce 1989 se může František Listopad konečně vrátit domů a tato skutečnost patrně znamená i nové vzepětí a impulzy v jeho básnické tvorbě, která svou úspornou melodikou, úsečným a strohým, přesto však jemně nostalgickým vyjádřením organicky navazuje na autorovu předcházející linii. Motivem, který je ovšem zcela k nepřehlédnutí, je však Listopadovo bilancování s životním osudem. Stále častěji se mu vracejí vzpomínky na čas mládí a dospívání, na druhé straně se ovšem vyrovnává i s nepříjemnostmi stáří a stárnutí a s vědomím blížícího se setkání se smrtí. I v těchto chvílích si však zachovává laskavý vztah ke světu a zároveň nepřestavá věřit v sílu básnického slova, jež se pro něho stalo jednou ze základních a určujících hodnot lidské existence. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz