Válka, jež v létě 1914 zachvátila Evropu a které se brzy začalo říkat světová nebo velká, postavila českou společnost v mnohonárodnostním habsburském soustátí do situací, při nichž stále naléhavěji vyvstávaly závažné střety zájmů. Bylo-li v míru státnicky obtížné proplést se labyrintem křížících se požadavků jednotlivých národů podunajské monarchie, usmířit jejich protiklady a přitom si zachovat jejich loajalitu, stal se za války tento úkol téměř nadlidským. Česká společnost od časů rakousko-uherského vyrovnání citlivě vnímala svůj státoprávní deficit a s nadějemi očekávala své zasloužené narovnání. Hlas jejích politických reprezentantů však zůstával dlouhodobě pomíjen v konkurenci ostatních. Teprve totální válka let 1914–1918, která se ukázala daleko nad síly monarchie, odhalila i jiné perspektivy, jak upravit státoprávní existenci české společnosti. Svůj úděl v tomto konfliktu český národ sice překvapeně, leč poslušně a pokorně svojí většinou přijal, a to i přesto, že deklarované válečné cíle ani průběh války mu nepřinášely nic prospěšného. Naopak měl spoustu důvodů, proč válku nepovažovat za svou. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz