Osmá sbírka současného českého básníka přináší spirituálně laděnou poezii, která tématizuje především severskou krajinu, spoutanou živelnou řečí: příboji a odlivy, poryvy větru či podivuhodnou ostrovní atmosférou.Odstoupit od sebe... z moravského pánevního dna na pláže ostrova Holdoya, vystavené jen vodním či nebeským norským živlům. Dosavadní Čermáčkova poezie tím nabyla nebývalého zprostornění, ne nehodného Robinsona Jefferse či Saint-John Perse. Cykly studničních básní hloubené volným veršem, tajícím náběhy na haiku, se tak střídají s přílivy/odlivy širokodechých verset, v nichž se sémanticky mísí - ba až vyřezává - vše předmětné, prožité, jakož načtené či snové. Metanoia... nikoli však v teologickém, nýbrž v básnickém, litanickém smyslu, takže i ty nejprivátnější deníkové záznamy ještě dlouho po návratu do svých stop se znovu a znovu transformují v příboje a rozkyvy jak krouživého poklidu a bezpečí, tak děsivosti víru, v němž může být nic ve středu všeho. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze