Linhartová je úzce zaměřena na tvorbu experimentálních textů, v nichž se stírá hranice mezi prózou a poezií a do popředí se dere úporná snaha nalézt a definovat otázku vnitřního rytmu. Báseň je zde vnímána jako bezděčná výpověď o něčem, co je mimo autorku, ale zároveň zůstává výpovědí o ní samotné. Jde o poezii nesmírně významově složitou, ve které vládne strmost slovní ekvilibristiky, jež vlastně nahrazuje funkci ekvilibristiky životní. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze