Autor žijící v emigraci zkompletoval své záznamy z 60. let, kdy trávil svou vojenskou službu jako dozorce v sibiřském trestaneckém lágru. Tyto původní záznamy rovnocenně propojují úvahy v dopisech zralého autora z let osmdesátých v New Yorku. Jsme zvyklí na popis lágrů let třicátých až padesátých očima politických vězňů. Toto je jiné nejen dobou, ale především obsahem. Autor předkládá lágr jako typickou sovětskou instituci - svým duchem, z vlastní vnitřní podstaty,- přičemž se záměrně vyhýbá krajnostem: sentimentálnímu líčení trestanců jako ublížených obětí na jedné straně (nejedná se o vězně politické, ale o typickou spodinu), a nejkrvavějším a nejobludnějším epizodám na straně druhé, z obavy před přílišnou spekulativností. Přivádí čtenáře před zrcadlo, v němž vidí sovětskou společnost jako celek v její zoufalé bezohlednosti, zničujícím celospolečenském alkoholismu, rozvrácených vztazích a absurdních institucích sovětského zřízení. Přesto vtipné a lidské. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze