Bombardováním zahynula celá Dastgírova rodina, včetně mladé ženy syna Muráda. Přežil jen on a vnouček Jásín, jenž ale v důsledku prožitého hrůzného zážitku ohluchl, ovšem myslí si, že hluší jsou všichni kolem. Dědeček Dastgír se s ním vydává na cestu hlavně proto, aby Murádovi zprávu o tragických událostech řekl raději sám, než aby se ji dozvěděl od cizích. Na osudech hlavních postav autor ukazuje nelehkou současnost obyvatel v jedné chudé zemi, kterou je nejspíš Afghánistán, přestože kokrétní zmínka o něm v knize není. A.Rahímí je totiž původně Afghánec, rodné město Kábul opustil když mu bylo 22 let (v roce 1984) a sovětskou vojenskou intervenci na vlastní kůži prožíval celých pět let. Pozoruhodná je též forma, kterou k vylíčení tohoto velmi silného příběhu zvolil - vypráví jej z pohledu druhé osoby. Jeho působivost umocňuje i prolínání skutečnosti a snů, které starého muže během cesty přepadávají. Také autorem zvolená jazyková úspornost velice silně evokuje obraz bezútěšné, prašné a vyprahlé krajiny. Román Země a popel líčí putování starého muže s vnukem, jenž ohluchl po bombardování rodné vesnice sovětskými vojáky, za synem pracujícím v dole. Ze zvláštní autorské perspektivy v druhé osobě přítomného času se odkrývá nejen bezútěšný příběh hlavních postav, ale i hořká současnost jedné z nejchudších zemí světa. Vyprahlosti krajiny odpovídá úsporný, ale o to působivější jazyk plný silných obrazů. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz