Románové vyprávění o vývoji cikánů a zvláště jejich dětí na jedné ze sloven. staveb socialismu v roce 1952. Na počátku toho roku bydlili v táboře slepeném z vepřovic a bláta: negramotní, špinaví, absenčíci. Tu přicházejí z příkazu strany učitelé Kovářovi a zřízením školy počíná v životě cikánů revoluce. Počáteční obtíže v práci mladých manželů Kovářových se zdají nepřekonatelné. Děti chodí do školy, jak se jim zachce, trpí pocitem naprosté méněcennosti. Je třeba vymýšlet nejrůznější způsoby, jak udržet jejich pozornost a získat zájem, jak přesvědčit rodiče o prospěšnosti pravidelné školní docházky. Cikánské děti jsou nadšenými zpěváky. Toho využijí Kovářovi a časem se jim podaří, vytvořit dobré podmínky pro vyučování. Cikánský soubor vyhrává okresní kolo soutěže tvořivosti a postupuje. Postupuje však nejen ve zpěvu, ale i v ostatních předmětech. Děti nabývají sebevědomí, uzavírají družbu s pražskými pionýry a posléze zakládají vlastní pionýrskou skupinu. Kulaci, kteří všemožně dílo školy rozvraceli (využili i smrti cikánského chlapce a namluvili cikánům, že ho zabil učitel převozem do nemocnice), neuspěli a koncem školního roku jsou dobyta velká vítězství: v boji se špínou, negramotností, vylekaností, s pověrami. Cikánský tábor se ruší a jeho obyvatelé se stěhují do nových domovů, do domů socialistického sídliště. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR