Jaroslav Seifert se v této sbírce projevuje jako vyzrálý a moudrý básník, jenž prostřednictvím vlastních zkušeností rozehrává narativní partie, v nichž jsou obsaženy základní témata jeho poezie. I tady je zachycen v básníkově hlubokém osobním prožitku, dojímajícím a prostém jako samotná lidská existence, tok uplynulých a prchavých lásek, vztah k ženě jako k symbolu dokonalosti a krásy nebo malebnost pražských scenérií. Seifert se i v tomto cyklu přiklonil k volnému verši, jenž je v jeho podání vytvarován do působivého a vycizelovaného vypravěčského útvaru, který mu vedle uvedených námětů dává možnost evokovat své další vzpomínky nebo dokonce předtuchu neodvratné a blížící se smrti, jež ho vede i k bilančnímu vyrovnávání s průběhem svého života a se stářím. Zdá se, že právě Seifertova ohlednutí do minulosti mu dávají sílu snášet příkoří a nepřízeň doby, kterým je při psani těchto básní vystaven. A tak se přemítání nad loňskými sněhy pro něho navzdory tehdejší současnosti stává povzbuzujícím prvkem, jenž mu i nadále umožňuje i napomáhá dýchat a tvořit. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze