Žáček zahajuje svůj výbor úryvkem z Písně písní, pokračuje čínskou a středověkou poezií, na ni navazuje českou a světovou klasikou a konečně se obrací k současným básníkům tuzemským i světovým. Kniha je přerušována autorovými úvahami o smyslu poezie, zvláště pak o její úloze na konci dnešního tisíciletí. Městská knihovna v Praze