Pátá kniha poezie jihočeského básníka opět těží z jeho putování a cest po důvěrně známých místech a krajinách. Básně Jaroslava Švadleny již dlouhodobě čerpají z konkrétních zeměpisných míst, které básník navštívil, kde se zastavil a nabíral inspiraci. V literární evokaci ho pak tyto cesty přivádějí k možnosti zachytit atmoféru a náladu daného prostoru, což ho zároveň přivádí k názoru definovat tuto část své tvorby jako "kartografickou poezii", zkráceně "kartoezii". Základním rysem autorových veršů pak opět zůstává důvěrný vztah ke krajině, jejíž malebnost lze vnímat okouzleným pohledem z rozhledny, v příšeří chlumů, ve stínech a portálech starých kostelíků nebo v zádumčivých jitrech na malých vesničkách a obcích. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze