Jednotlivé texty lze rozdělit do tří základních tématických okruhů (mýtus, konfrontace strukturalismu s hermeneutikou, vnější hranice a některé aspekty tvůrčího procesu vyprávění). Barthesova studie se pokouší najít strukturu vyprávění na základě definování teoretického modelu, jenž by popsal a utřídil nekonečné množství forem tohoto fenomenu. Greimas využívá rozbor borórského mýtu k vytvoření návodu popisu, umožňujícímu jeho maximální čitelnost. Lévi-Strauss definuje elementární principy proměny mýtů ve smyslu zachování mytologické látky, která může zrodit zcela odlišný mýtus. Sellier vymezuje podstatu i základní znaky literárního mýtu, neboť etnicko-náboženská forma mýtu určitou část vlastní dokonalosti přenechala literatuře. Bremondův text se snaží utřídit jednotlivé základní typy vyprávění, čehož využívá k analýze vazby na nejobecnější formy lidského chování. Todorov hledá základní vlastnosti rámce pro zkoumání literárního vyprávění. Hamon chápe popis jako jednotku vyprávění, jež s sebou nese rozmnožování témat zvyšující pravděpodobnost. Jennyho studie se pokouší o analýzu klišé na základě sémiologické struktury. Genette vymezuje hranice vyprávění na základě jeho definice coby ztvárnění určité události pomocí jazyka. Foucault filozofickými prostředky komentuje význam díla představitele nového románu - Robbe-Grilleta. Závěrečná Ricoeurova stať konfrontuje strukturalismus, chápaný jako vědu, s hermeneutikou, pojatou coby filozofickou interpretaci mýtických obsahů v rámci tradice. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze