V rámci společenských věd (vývojová psychologie, psychopatologie, etnologie) došlo během 19. a 20. století k obratu od zdůraznění vnímání či myšlení k ocenění významu imaginace. Jungova psychologická koncepce pojímá archetypy, tyto tradiční symbolické obrazy, jako základní strukturující rysy imaginace, které nemají mechanický charakter. Boss kritizuje Freudovu sexuální a Jungovu mytologickou interpretaci snu, neboť ve snu jde o věc samu a jakákoli interpretace je chybná - posouvá se tudíž od imaginace směrem k vnímání. Bachelardovo pojetí objevně rozlišuje mezi formální, materiální a dynamickou formou imaginace. Tuto koncepci dále rozpracoval Durand v archetypologii, kde diferencoval tři základní struktury lidské imaginace: heroickou, mystickou a syntetickou. Maffesoli dále interpretoval problematiku sociální imaginace z durandovského pohledu, jenž umožňuje celistvé uchopení individuálních i kulturních jevů v jednom hledisku. Dielova psychologie symbolické motivace chápe mýty coby obrazy vnitřních konfliktů, čímž spojuje individuální oblast s kolektivní oblastí imaginace. Mucchielliho fenomeno-strukturální psychologie se zabývá problematikou utopií. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz