První česky psaný koloniální román (1. vyd. r. 1935), vzniklý na základě autorových podrobných znalostí severoafrických zeměpisných, hospodářských a kulturních poměrů, a doplňovaný citáty z muslimské náboženské a písňové literatury. Líčí Sev. Afriku 30. let, jejíž obyvatelstvo vlivem francouzské bezohledné koloniální politiky trpí bídou a nezaměstnaností, a v níž se poměry mezi Francouzi a Araby přiostřily k revolučním akcím. Dějem románu je jedna kapitola z činnosti senussijské organisace panislamského hnutí, vedeného domorodou inteligencí. Její představitelé, obeznámení na evropských školách s technickými a hospodářskými "vymoženostmi", jimiž kolonizátoři ožebračují jejich zemi, a s Marx-Engelsovým učením, připravují sjednocení musulmanstva a jeho ozbrojené povstání. Hlav. postavou románu a symbolickým nositelem kolektivního osudu severoafrického lidu je dělník Ahmed, který po svém propuštění z práce nachází cestu k politické činnosti a usmíří kmeny Sev. a Již. Targie. Účastní se karavanní výpravy, jejímž úkolem je najít dosud neznámou cestu solnými jezery, kudy by mohly být dopravovány zbraně k vyzbrojení saharských kmenů. Zajat Francouzi má objevenou cestou vést trestnou výpravu, zavede ji však vědomě do záhuby, kde s ní sám zahyne. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR