Patnáctá sbírka poezie františkolázeňské básnířky obsahuje vyvážený soubor jemně laděných veršů, z nichž některé jsou zároveň publikovány v zrcadlovém německém překladu. Smrt zjevená v titulu není hlavní náplní této sbírky, jak by se na první pohled zdálo. Básnířka naopak projevuje nezdolnou vitalitu a radost ze života, zároveň se ale ohlíží do minulosti a mnohdy v poloze jakési humorné filozofie rozehrává nástroje plné vzpomínek i komorních pohledů do přítomnosti. V textech se pochopitelně objevují i její milované Františkovy Lázně, které se pro ni staly nejen domovským znamením, ale i nepřebernou zásobou inspirace. Ale je tu i skromné hrabalovské vyznání a nade vším pak kraluje autorčina osobní zkušenost, z níž pramení a vychází přesvědčení, že i když se na konci cesty vracíme do tmy, přesto má obrovskou cenu chovat se a jednat tak, aby nám připadal "každý den / na zemi zelený / a na bolesti krátký". Vždyť právě proto "duha / nikoliv potopa po nás / zůstává". Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze