Polsko trpělo během druhé světové války brutální nacistickou okupací, v jejímž důsledku přišlo o život také více než tři a půl milionu polských Židů, z toho přes devadesát procent za holocaustu. Navzdory této katastrofě, která ovlivnila nejen Židy, ale i lidi nežidovského původu, Židé vracející se po válce do svých domovů v Polsku zažili nevídanou nenávist ze strany svých sousedů. Nejkrvavější pogrom v době míru v Evropě dvacátého století se odehrál v polském městě Kielce rok po skončení války, 4. července 1946. Strach Jana T. Grosse se pokouší odpovědět na to, jak je možné, že se v Polsku po válce objevil antisemitismus. Ústředním bodem jeho zkoumání je rekonstrukce pogromu v Kielcích a reakce, kterou vyvolal v různých vrstvách polské společnosti. Jak reagovala polská katolická církev, dělníci z komunistické strany a intelektuálové na událost, při které byli vražděni Židé svými spoluobčany v zemi, právě osvobozené z pětileté nacistické okupace? Gross argumentuje, že antisemitismus, projevující se v Polsku po skončení války, se nedá vysvětlit jako pokračování předválečných postojů. Spíše se vyvinul v souvislosti s holocaustem a převzetím moci komunisty v zemi, kde se mnozí připojili k nacistické kampani ničení a vraždění. Pro ně byli přeživší Židé trvalou výčitkou. To, co se stalo v Polsku Židům, kteří přežili holocaust, bylo po více než polovinu století zahaleno pocitem viny a hanby. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz