V práci jsou probírány charakteristické rysy vývoje starých indoevropských jazyků. Autor obrací pozornost především k dějinám češtiny a angličtiny. Ukazuje, že čeština, podobně jako ostatní slovanské jazyky, zachovala si od starých dob složitý systém flexivních koncovek, kdežto angličtina (jako většina germánských a románských jazyků) nahrazovala postupně svou flexivní stavbu prostředky jinými, především pravidelným užíváním pomocných slov (předložek, zájmen, pomocných sloves aj.) jako prostředků gramatických. Zkoumá příčiny, jež způsobují změny ve vývoji jazykové stavby, sleduje jednotlivé složky tohoto vývoje a všímá si, jaké jsou při něm vztahy změn hláskových, mluvnických a změn ve složení slovní zásoby. Zdroj anotace: NKP